Jdi na obsah Jdi na menu
 

ANDÍLEK Z NÁDRAŽÍ

andel4.jpg

 
 
V labyrintu šedých ulic a prázdných duší,
bloudil jsem sám se svými sny o kterých málokdo tuší.
 
V slunečních paprscích tam náhle stála ona,
žena - dívka - přízrak, kterému člověk neodolá.
 
Snad anděl co k nám slétl ze zvědavosti na zem
a zažehl plamínky ve všem živém co doposud bylo skleslé mrazem.
 
Překrásný anděl který maskuje se jako lidská bytost,
zavrávoral jsem, zeslábnul a ztratil ostražitost.
 
Úsměv jak nejněžnější pohlazení co každou ránu zhojí,
pohled do očí ze kterých září upřímnost až u srdce mě bolí.
 
Nedokázal jsem ji chytit a zmizela, snad tam kam hvězdy k ránu mizí,
jak kapka rosy s prvními paprsky - vždyť já byl pro ni cizí.
 
Ač tisíci různých setkání je náš osud protkán,
já v sobě nosím její obraz a sním o chvíli že ji opět potkám..